50 ways to say GOODBYE!

Už je to tak, nadešel víkend, kdy ta nutná rozloučení opravdu přijít musí a musela. Je neděle ráno a já, místo toho, abych se pořádně vyspala na svou dlouhou cestu, tady sepisuju článek. Asi kvůi nervozitě, možná i kvůli nadšení, se tak brzo ráno budím už skoro celý tento týden ( a pak bych to nejradši celé odpoledne dospávala :D ) a tak při otevřeném okně a konečně čerstvém vzduchu, který mi proudí do pokoje po více jak měsíci, přemýšlím nad tím, jestli je nějaká zaručená cesta, jak se s těma, ktré nejvíce milujeme, rozloučit?
Věřte, že to teď bude znít strašně srandovně, ale v záplavě googlení všeho a pořád, počínaje: JAK SE SPRÁVNĚ ZABALIT NA ROK, přes CO DOVÉZT RODINĚ Z ČR ZA DÁRKY konče JAK STIHNOUT PŘESTUP ZA 45 MIN jsem si jednu z dalších podotázek googlila i JAK SE SPRÁVNĚ ROZLOUČIT?
Google je chytrý pán a tak od toho, jak správně kondolovat, přes jak se rozloučit ve skupině na FB- nic z toho, díky Bohu, nepotřebuju, mi našel i to, že loučení je velmi obtížné- nepřišla bych na to :D A taky, že je důležitá dlouhá doba a popovídat si o zážitcích...
Ehm, sama za sebe bych řekla, že prostě univerzální klíč neexistuje. Už včera, kdy jsem se musela rozloučit se svojí nejlepší kámoškou, babičkou, tetou a strýcem jsem viděla, že prostě jedno univerzální AHOJ není možné.

JSEM PLAČKA! Ale ne taková ta, která brečí při loučení, většinou to na mě padne těsně po, takže když se s lidmi loučím, vypadám jako "super žena", která všechno ustojí. OMYL! Snažím se jen nebrečet, aby to loučení nebylo tak těžké a radši si pak pobrečím před lidmi, kteří mě neznají....

NERADA VZPOMÍNÁM! Teda pozor, vzpomínám moc ráda, ale ne při loučení, žiju přítomností a pokud se s někým loučím, věřím, že toho člověka uvidím, ať už to bude po Skypu za týden, přes mobil za měsíc a nebo osobně třeba za rok nebo dva, prostě se uvidíme.

LOUČÍM SE RYCHLE! Žádné loučení už od začátku setkání, to pro mě opravdu nefunguje. Na konci všeho lidi rychle obejmu a naskočím- viz bod JSEM PLAČKA :D

Spousta lidí ale můj postup prostě nedodržuje, takže pláčou, vzpomínají a nejlíp se loučí už hodinu dopředu- a já z toho mám potom nervy, ale jak jsem řekla, není univerzální postup, každý má to svoje...A tak se asi nejradši loučím se zdejší krajinou, ač vím, že mi toulky po ní a moje večerní výběhy budou opravdu chybět, je to snad jediný případ, kdy si můžu pobrečet i já, vzpomínat a loučit se třeba i hodinu a tak zbořit veškerá svoje pravidla. A tak, ať už se loučíte s kýmkoliv, přeji vám hodně sil a úsměv na tváři, protože lidi, kteří vás mají rádi s váma budou, i když zrovna nebudou na metr vzdálení a v dnešním světě Facebooku, Skypu, WhatsAppu a jiným podobným je ta komunikace o mnoho snažší, aneb jak řekla moje Emča: Ještě štěstí, že teď nemusím čekat na zprávu 3 týdny nebo měsíce, než by mi lodí došla....